Konečně zima, jak se patří.
Sněhu po kolena, alespoň to platí u těch nejmenších dětí. Konkrétně z mateřské školky na Mariánském náměstí. Bylo by tak přece škoda mimořádně bohaté sněhové nadílky nevyužít. Téměř každé dopoledne ze svého domu vidím, jak se mládež v místním parku vyžívá v ideálních zimních podmínkách. Bývá v něm přítomnými dětmi prakticky každý den živo až až. Před restaurací Balkán je terén ke sjíždění jak dělaný. Necelou stovku metrů dlouhý, tvořený bývalým hradebním příkopem. A tak stačí vzít do ruky fotoaparát a jít se na mládí podívat.
A věru je co obdivovat.
Děti z nedaleké školky jsou tam, jak se také říká, v těchto dnech ve svém živlu.
Zejména na svých bobech.
Úvodem následně popisovaného se odehrává jakýsi rituál.
Zprvu každé dítko na startovní čáře pohledem kolem sebe posoudí konkurenci, případně slovně naznačí svůj jízdní úmysl.
„Já dojedu teďka dál,“ je tak možné nejednou z jejich úst zaslechnout. Ale to už se mladý sportovec z hrany příkopu pomocí rukou odráží a míří ke svému cíli. Pravda, někdy se jízda nevyvede a mladý sjezdař nebo sjezdařka havaruje. Často se s nimi bobi překotí. O to je větší výskot a radost v očích dětí. I méně vydařená jízda jim nepopiratelně přináší pobavení. Okamžitě se však po ní zvedají a poklusem opět pádí s bobem na start. Je pozoruhodné, že jsou tam v převaze zejména děvčátka. Ta mají ze sjezdu snad největší radost. Předhánějí se v délce dojezdu, soutěživost je jim evidentně vlastní.
A co hoši? No, přirozeně ti také sem tam sjedou, poněkud divočeji, ale nevydrží u těchto aktivit až na výjimky tak dlouho jako děvčata. Jejich zájem se záhy upře jinam. Jsou to totiž rozenými staviteli, neboť budují ze sněhu hrad. Ne najednou, to ne, něco si nechávají na další den. V něm pak přikládají k základům další sněhové patro. Sem tam volají ke svému dílu ke konzultaci paní učitelky. O kousek dál se zase jiná skupina kouluje, anebo děti pobíhají jen zdánlivě bezcílně kolem stromů
a pařezů. Jsou neustále v pohybu, energie v sobě mají neuvěřitelně mnoho. Tu všem dodává i sluníčko svými dosud nesmělými paprsky. Co jen si mládež může za těchto okolností více přát? Jejím cílem je užít si co nejvíce zábavy ve sněhu. I dospělí kolem procházející jsou vizí potěšeni, vždyť obrovská a upřímná radost v dětských očích je k nezaplacení! Děti jsou těmito aktivitami nadšené a příjemně unavené. Zanedlouho je pak čeká „obídek“ a popolední odpočinek. A v něm k příjemnému a dlouhému snění jim tak chybět nebude nic. Příroda je letos k dětským radovánkám neobyčejně štědrá.
Kéž by tedy sníh ještě nějaký ten den vydržel.
Už kvůli těm nejmenším…
Jaromír Slavíček
