Zelená školka se neztratí ani v modré, zimní, sněživé a mrazivé době … Děkujeme za příspěvek pana Slavíčka, skrytého a přejícího pozorovatele dění v parku…
https://slovacky.denik.cz/zpravy_region/uherskobrodske-materinky-na-snehu-20210123.html?fbclid=IwAR1cGIfX-pi2FWiYNY6u7Lw0vzgRHHtf5NvbT1lBOUl3eQoMqKt-rT5prpM
„Tyršovými sady téměř každý den kolem desáté procházejí děti z místních mateřských škol. Pochopitelně se svými učitelkami.
Kráčí způsobně ve dvojicích, zpravidla se drží za ručky. Mají si pořád o čem spolu vykládat, zejména pak děvčátka.
Ale i paní učitelky mají své povinnosti, musí v průvodu ohlídat některé nezbednější jedince, tentokrát kluky.
„Karlíku, tam nechoď! A děti, pozdravily jste toho pána, co šel kolem? „Dobrý den, dobrý den,“ zaznívá ze všech stran.
Občas se děti podívají do korun okolních stromů, to když jejich kmen svým pohybem ve spirále obtáčejí mrštné veverky.
Pokud je tomu tak, paní učitelky podají dětem o zvířátkách zasvěcenější výklad.
„A paní učitelko, tam, tam jsou dvě, a honí se,“ hlásí jeden klučina. Ostatní děti si po této informaci mohou hlavu vykroutit.
Ale přirozeně i jiní tvorové jsou v parku k vidění.
Třeba pestře zbarvené sojky. Opět tedy musí paní učitelka přijít s odbornějším vysvětlením a následnou otázkou.
„Líbí se vám tito ptáčci?“
„Ano, ano, a jsou barevné, paní učitelko,“ řečnější drobotina reaguje. Horší ale je, když kolem zástupu dětí prochází někdo se psem.
Děti zbystří pozornost, některé bázlivě poodstoupí a s otázkou v očích vzhlédnou k paní učitelce. Ta je uklidňuje slovy: „Děti, nebojte se, pán má jistě na vodítku hodného pejska, že ano, pane?“
„Samo, Kazan je přátelský pes,“ ochotně odpovídá majitel zvířete.
Děti jeho slova zjevně uklidní.
Některé z nich by psíka možná i chtěly pohladit, ale to samozřejmě nejde, bylo by to příliš nebezpečné.
Ale dítka nejenom po parku chodí, musí být v aktivnějším pohybu, a tak na pokyn svých opatrovatelek pobíhají po cestičkách, závodí mezi sebou, prostě se radují, tak jak bývá u dětí tohoto věku zvykem.
Tak to ale přece má být.
Stejně je ale zajímavé, kolik energie v sobě mají, a tak ji potřebují, holt, vybít. V parku je tolik zajímavých míst k prohlížení.
Kolik jenom tajemství skrývá takový pařez?
Musí se klacíkem přece důkladně prozkoumat, ne?
Ale zdaleka největší zábavou v těchto dnech je pro děti skotačení na sněhu.
Ten konečně po mnoha týdnech napadl, i když na stavění sněhuláků ještě svou konzistencí většinou není.
Není ho příliš mnoho, ale i těch pár centimetrů dětem stačí. A tak kluzáky a boby se to na jednom z mírných svahů městského parku jenom hemží.
Tolik radosti se jen tak nevidí.
Dítka si na plast sedají, pravda, někdy jim to trochu déle trvá, sama se nožkami odrážejí, nebo jim v tom úsilí je nápomocen kamarád, kamarádka.
V řadě případů pak paní učitelka popostrčením dopomůže „vozidlu“ k rozjezdu. Ale po hodince „ladovských“ radovánek je třeba už zábavu ukončit a vydat se k „obídku“.
Děti se parkovou cestou navracejí do školky s červenými tvářičkami, dychtivě si navzájem sdělují zážitky z jízd, no, co více dodat?
Zima má i v dnešní náročné době svá kouzla, a toto je jedno z nich.„
Jaromír Slavíček
